Na začátku byla myšlenka, vládní vědecká organizace, hromada peněz a několik géniů, kteří dokázali proměnit sny ve skutečnost. Zrod sítě trval roky a nevyšlo to hned napoprvé.
Ačkoliv se tomu zpočátku většina počítačových teoretiků bránila, představa velkolepé počítačové sítě, s níž J. C. R. Licklider přišel počátkem šedesátých let, si je pomalu a postupně získávala. Pravda, ta představa byla v detailech mlhavá a v některých aspektech příliš fantastická. Copak bylo možné věřit tomu, že by snad pomocí počítačové sítě mohli lidé komunikovat, číst si v elektronických knihovnách či dokonce nakupovat? Vyloučeno! Nicméně, když si odborníci odmysleli ten bláznivý nádech dalekého budoucna, uznávali, že na Lickliderových vizích něco je. Možná by nebylo od věci počítače propojit. Sice je otázkou, zda to k něčemu bude, ale proč to nezkusit.
Vizionář Licklider, o kterém si můžete více přečíst v předchozím článku, nastoupil v roce 1962 do vedení sekce informatiky ve vládní výzkumné agentuře ARPA. Tady mohl své představy o všudypřítomných propojených počítačích sdílet. Příliš dlouho se zde ale neohřál a už v roce 1964 přepustil své místo Ivanu Sutherlandovi, pionýrovi v oblasti počítačové grafiky, jehož práce stály na počátku grafického uživatelského rozhraní i technologií CAD/CAM. Ty dva roky ale stačily, směry byly jasně vytyčeny a příslušní odborníci vyburcováni z jisté letargie.
Najednou byli ochotni naslouchat těmto odvážným výzvám, neboť Licklider je dokázal přesvědčit o jejich smysluplnosti. Ano, byla to sci-fi. Ale na rozdíl od cest k Marsu či nejbližším hvězdám se jednalo o fantastiku dosažitelnou. ARPA po Lickliderovi i nadále zůstala věrná těmto vizím a zajišťovala pro jejich vývoj finance.
Ivan Sutherland předvádí svůj Sketchpad na počítači TX - 2 (foto: Computerhistory.org)
Sutherland se stal šéfem v šestadvaceti a přivedl v roce 1965 do ARPy Boba Taylora, jen o pár let staršího nadšence do počítačů, Lickliderova odchovance, který stejně jako další z této mladé generace uvěřil Lickliderově představě budoucí interaktivní spolupráce mezi člověkem a počítačem. Uvěřil, že nastal čas na přehodnocení nazírání na počítače jako vhodných jen k složitým výpočtům a masovému zpracování dat.
Tady máš milion
Netrvalo ani půl roku a Taylor se ve svých čtyřiatřiceti stal po Sutherlandově odchodu dalším ředitelem odboru informačních technologií. Zakrátko po svém jmenování se rozhodl, že je načase přikročit od plánů k činům. Zaklepal na dveře ředitele ARPy, kterým v té době byl Charles Herzfeld, fyzik, předválečný emigrant z Rakouska. Ve stručnosti mu představil plán na vybudování nové počítačové sítě mezi několika výzkumnými středisky ve Spojených Státech.
Každý chce mít počítač na experimenty, každý potřebuje řešit problémy, takže se leckterá práce dělá zbytečně duplicitně a lidé nesdílejí informace a výsledky experimentů. Proč tedy počítače nepropojit, proč neumožnit vědcům, aby prostředky sdíleli? Počítače jsou velmi drahé – místo, abychom každému koupili velkou a složitou krabici, můžeme je mezi sebou propojit, vědce vybavíme terminály, takže už nebude podstatné, kde právě sedí a kde stojí daný počítač, ale budou mít přístup k celé síti.
Bob Taylor v rozhovoru z roku 2010 o začátcích budování sítě:
V této době byly mezi počítači obrovské rozdíly a programy nebyly zdaleka zaměnitelné. Pokud by ale bylo možné se pomocí terminálu připojit k potřebnému typu počítače třeba přes půlku kontinentu a tam spustit potřebný program, ušetřila by se spousta financí na nezbytné cestování. Navrhl, aby ARPA financovala vytvoření malé zárodečné sítě čtyř počítačů, která se postupně rozšíří na tucet či více. Nicméně, pro Taylora nebyla síť cílem, nýbrž prostředkem.
Herzfeld o těch plánech už slyšel a připadaly mu skvělé. ARPA by v principu mohla ušetřit, mohl by se vyřešit letitý problém s volbou toho správného počítače pro to které pracoviště, neboť pokud bude možné přístup k nim sdílet přes síť, jejich fyzické umístění přestane být podstatné. A kdyby bylo možné postavit síť dostatečně robustní, aby poškození jednoho či více uzlů neznamenalo zničení celé sítě, byl by to argument i pro Pentagon.
S tím Taylor neměl problém. To už měl za vyřešené.
„Skvělé,“ souhlasil Herzfeld. „Pusť se do toho. Pro začátek na to máš milion.“
Experiment s první počítačovou sítí světa se mohl stát realitou. Zajištění počátečních prostředků přitom netrvalo ani dvacet minut...
