Jak by to mohlo fungovat a k čemu by to mohlo být dobré, to jsou až druhotné otázky. Nejdřív někoho muselo napadnout počítače propojit. Kupodivu to nebyl programátor, ale psycholog.
Bylo to jen pár let po vydání opusu magnum Isaaca Asimova o Nadaci. Představa galaktické říše z této trilogie se díky tomu stala běžnou součástí tehdejší kultury. Zkrátka jednou, až budeme je o kapánek mocnější a chytřejší, tak tu Galaxii prostě polidštíme. Howg. Nelze se tedy divit, že jakmile se zformoval nápad na zřízení velké celosvětové počítačové sítě, ihned byla ironicky nazvána galaktickou. Ještě nebyl natažen první kabel a už se v představách tvůrců síť klenula k nebesům.
Síť intergalaktická!
Každý vynález, před tím, než je detailně rozpracován, rozkreslen a propočítán, musí být vymyšlen. Ovšem ještě před tím vymyšlením je třeba něčeho navíc – trošky inspirace, invence, vize budoucnosti, pochopení příštích potřeb. Bez něčeho takového velmi reálně hrozí, že ta právě nově vymyšlená věc bude úplně k ničemu – či že se do nějakého vymýšlení ani nikdo nepustí.
Počátkem šedesátých let, kdy myšlenka celosvětové počítačové sítě spatřila světlo světa, nebylo zdaleka tak evidentní a jednoznačně postřehnutelné, že by propojení počítačů mohlo něco přinést. Proč? Představme si spoustu různých obrovitých krabic, pospojovaných dráty. Každý počítač je v jistém smyslu unikátem, na každém jsou jiné periférie, systémy si programátoři upravují po svém, data jsou přístupná jen tehdy, nasadíte-li magnetickou pásku do čtečky a do počítače je nahrajete.
Proč proboha by se takové kolosy vlastně měly propojovat? Představa, že by každému na pracovním stole trůnila malá krabička, se tehdy zdála naprosto nereálná. K čemu by normální člověk měl počítač potřebovat?
Přesto v roce 1960 představil J. C. R. Licklider v článku „Symbióza mezi člověkem a počítačem“ svou vizi moderní výpočetní techniky. Byla neobyčejně přesná, a pokud bychom si jeho myšlenky dnes přečetli, připadalo by nám to normální a pochopitelné. Psal o jednoduchých počítačích s grafickým prostředím, ovládaným ne klávesnicí, ale pomocí klikání přímo na obrazovku. Psal o digitálních knihovnách, elektronických obchodech, online bankovnictví, sdílení souborů. Psal…no, jasně, byla to pochopitelně v jeho době naprostá sci-fi.
J. C. R. Licklider si uměl představit možnosti dnešního internetu už před padesáti lety
O pár let později v dalších článcích nazýval svou vizi Intergalaktickou počítačovou sítí, což nepůsobilo zrovna seriózně. Jevilo se to naopak jako rekvizita pro nějaké šesťákové romány. Takto jeho články asi pojímali zkostnatělejší kolegové, kteří oběma nohama zůstávali pevně na zemi. Přitom, paradoxně, právě v těch létech se přiblížily první střípky objevů a inovací, které vedly k budoucí síti sítí. Je třeba zdůraznit, že sám Licklider nebyl vynálezce, ale inspirátor. Ovšem přesně to doba potřebovala. Vynálezců ochotných uskutečňovat Lickliderovy vize, těch bylo plno.
K zajištění technologické budoucnosti
ARPA, později DARPA, byla založena 7. ledna 1958 v reakci na šok, který Američanům způsobil Sputnik. Fakt, že si někdo na světě dovolil zrealizovat něco, co ta nejdokonalejší země v této i několika okolních galaxiích neumí, tento fakt znamenal naprostou bombu a převrat v americkým myslích.
Zatímco Pravda avizovala vypuštění umělé družice jen v malém nevýznamném odstavci, na Západě se rozpoutala hysterie. V USA se následně začali ptát, co mají udělat, aby se něco takového příště neopakovalo. Poradci prezidenta Eisenhowera si uvědomili nutnost většího zapojení těch „potrhlých vědátorů“ do studené války. Už kdysi dávno v projektu Manhattan všem skeptikům dokázali, co dovedou. Každý jen trošku rozumný zelený mozek nad nimi tehdy lámal hůl a považoval ten šílený gigantický projekt jen za vyhazování peněz. No a ti podivní vědátorští civilisté bez jakékoliv poctivé vojenské kázně a respektu k autoritám dali dohromady skutečně fakt supr zbraň, pomocí níž se USA v prvních létech studené války dostaly do trháku.
Vynálezy, které vzešly z agentury DARPA (infografika v PDF)
Bohužel, Uncle Joe to zpoza kremelských zdí nesledoval nečinně, takže za pár let poté vybuchla i první rudá atomová bomba, no a co se týče bomby termonukleární, tam byly Spojené státy dokonce zemí zla předstiženy. To samé se najednou zdálo být jasné i v raketovém průmyslu, když první pípání z vesmíru přinášel výtvor dělníků, rolníků a možná i nějakého toho pracujícího inteligenta. Zdálo se tedy, že by nebylo od věci vytvořit agenturu, která by podporovala rozsáhlé projekty s dlouhodobou návratností investic, o které armáda sama nejevila zájem a soukromé firmy na takovou srandu nehodlaly utrácet peníze. A tak došlo počátkem roku 1958 k založení Advanced Research Projects Agency a kongres jí obratem přiklepl přes půl miliardy dolarů na vědecké aktivity.
Jak ARPA k internetu přišla
První ředitel ARPA, Roy Johnson, měl ovšem poněkud specifickou představu, jakou cestou by se jeho nové děťátko mělo vydat. Tento dvaapadesátiletý manažer se vzdal svého místa u General Electric s ročním platem sto šedesáti tisíc dolarů a byl ochoten tento zlatý důl vyměnit za řízení nové agentury s odměnou směšných osmnácti tisíc. Takový entusiasmus se opravdu hned tak nevidí.
No a kam těch půl miliardy babek nasměrovat? Johnson měl jasno – do nových družic, raket či vesmírných stíhaček, což vše mu evokovalo to správné kolbiště, kde je třeba se setkat s protivníkem a změřit s ním své síly. Hezká představa, že? Ano, jenže v létě 1958 byla založena NASA, převzala veškerý civilní kosmický výzkum a navrch i podstatnou část prostředků. ARPě zbylo nějakých sto padesát milionů a nikdo v úřadu najednou neměl jasno, co by jako měli tedy dělat. Bez vesmíru se ztratil ten jednoduchý cíl.
Idea, že se agentura místo řešení konkrétních vesmírných cílů bude soustředit spíše na základní výzkum bez krátkodobého praktického zaměření, tuto ideu se podařilo v plnost zrealizovat až třetímu řediteli této agentury, Jacku P. Ruinovi. Tento první vědec v jejím čele se konečně oprostil od závislosti na armádě a byl ochoten se pustit do projektů, které alespoň na první pohled neměly s obranou země nic společného. Díky jeho kontaktům a vědecké reputaci se výrazně zvýšila prestiž agentury, ochota vědců s ní spolupracovat a především zájem kongresu patřičně přisypat do žlabu.
Jack P. Ruina – šéf agentury ARPA v letech 1961-63 (Zdroj: DARPA)
Ruina měl cit na vhodné lidi a díky jím vybraným spolupracovníkům zažila ARPA nejdůležitější chvíle své existence. S její podporou vznikl operační systém Multics, který velmi zásadním způsobem inspiroval pozdější Unix, no a nelze zapomínat na peníze této agentury, které významně pomohly Douglasu Engelbartovi v jeho práci na vývoji systému NLS a s ním spojené počítačové myši. Tím zásadním, díky jehož invenci a tahu na bránu nakonec vznikl Internet, poslední ze slavných výdobytků ARPy zlatých šedesátých let, byl zmiňovaný J. C. R. Licklider.