Jedním z klíčových využití internetu je vzájemná komunikace. Dnes se tedy podíváme na počátky elektronického e-mailu, které nahradil první elementární chaty.
V počítačové branži platí, že jen samotný kvalitní hardware pro úspěch na trhu nestačí. Historie počítačů může nabídnout hned několik příkladů, kdy skvělé počítačové platformy neuspěly, zatímco jiné se mohly těšit z obrovského zájmu lačných kupujících. Ne pro svůj hardware, ale proto, že měly štěstí na existenci nějaké Killer Application, tedy programu, který byl natolik zajímavým a jinde nevídaným, že jen kvůli němu byli lidé ochotni sáhnout do peněženky a příslušný počítač si koupit
V dnešní části povídání o zrodu internetu se na jednu takovou aplikací podíváme, budeme totiž vzpomínat na počátky současného e-mailu.
Holící strojek
Jednoho zářiového večera roku 1973 Leo Kleinrock zjistil, že si v koupelně univerzitní koleje, kde představoval protokol TCP, zapomněl holící strojek. Nejednalo se o nějakou tragickou ztrátu – obyčejný elektrický, za pár dolarů. Kleinrock si ale k němu již vytvořil jakýsi přátelský vztah a se ztrátou se odmítal tak lehce smířit. „Byl to můj strojek,“ komentoval to později. „Chtěl jsem ho zpět!“
No jo, ale jak to zařídit? Dnes by se jednalo o triviální záležitost – prostě byste vytočili mobilní číslo nějakého kolegy, který se na konferenci zdržel déle. Vyřízeno za pět minut. Ne tak v roce 1973. Mezikontinentální telefonáty sice již možné byly, ale pouze na pevné linky. Kde vzít číslo a ještě ke všemu, jak zjistit, že ten či onen se blízko toho či onoho telefonu nachází?
Kleinrocka napadla spásná myšlenka, že by bylo možné se s nějakým takovým kolegou spojit přes Arpanet. V rámci předvedení sítě totiž došlo i na první experiment se satelitním propojením mezi USA a Velkou Británií.
O chvíli později se připojil svým domácím terminálem na školní počítač a rozhodl se použít chytrou utilitku zvanou RSEXEC, která dokázala vyhledat uživatele sítě a zobrazit, zda není právě nalogovaný na některém z uzlů. Kleinrock se zamyslel, který šílenec by asi tak mohl být ve tři hodiny ráno připojený na počítači, a následně sebevědomě vyťukal „WHERE ROBERTS“.
Intuice nezklamala. Ano, velký šéf Arpanetu Roberts byl i v tuto brzkou hodinu nalogovaný na server BBN. Kleinrock se za pomocí Telnetu připojil na stejný server, použil chatovací program TALK a zakrátko si Robertsem povídal, jakoby seděli vedle sebe. Žádost o vyzvednutí strojku byla promptně přijata a vše dobře dopadlo.
Dnes nám tato příhoda přijde jako banální záležitost, ovšem v sedmdesátých letech byla opravdu jiná doba. Sám Kleinrock historku často uváděl jako demonstraci schopností Arpanetu a pravidelně tím posluchače uváděl v úžas. Doba elektronické komunikace, doba chatování, mailování, sociálních sítí, ta totiž tehdy ještě nenastala. Ovšem začalo se blýskat na lepší časy.
Síť jako komunikační médium
V jednom z předchozích dílu jste se dozvěděli, že hlavním inspirátorem Arpanetu byl J.C.R.Licklider. Už v roce 1968 prorokoval:
„Za pár let budou lidé schopni komunikovat pomocí počítačů lépe, než z očí do očí. Věříme, že vstupujeme do technologické éry, v níž budeme schopni reagovat na aktuální informace – a to nejen pasivně, jak jsme zvyklí z knih a knihoven, ale jako aktivní účastníci v neustálém procesu, přinášeje něco nového a reagujíce, ne jen pasivně získávajíce přínosy z účastenství na něm.“
V podstatě od zrodu prvních operačních systému umožňujících současnou práci více uživatelů připojených terminály, se objevily prakticky na všech takových systémech jednoduché programy, umožňující zanechávat vzkazy druhým uživatelům. Takovéto prográmky obvykle vytvářeli studenti k překvapení svých profesorů, kteří žili stále v té starší době, kdy uživatel stál pokorně ve frontě na procesorový čas a na nějaké sdílení vzkazů nemohl pomyslit.
Stav Arpanetu v roce 1975
K překvapení těchto starých harcovníků jim na univerzitách začal poněkud nekontrolovaně vznikat svět nové elektronické komunikace, ovšem stále jen v rámci jednoho jediného počítače. Jeden z prvních těchto programů se jmenoval MAILBOX a byl stvořen na MIT, ovšem jak jsme si řekli, takových programů na různých platformách existovala spousta. Postupně i ti starší a pokročilí ocenili to pohodlí, kdy nemuseli kvůli každému vzkazu vstávat ze židle a jít třeba i několik pater vyřídit něco potřebného, protože stačilo naťukat pár vět do terminálů a příslušný uživatel vše obratem obdržel.
Při budování Arpanetu se vůbec nemyslelo na nějakou výměnu zpráv. Takovou možnost jeho autoři vůbec nevzali v úvahu. Nicméně, se stále velkolepějšími plány, se stále větší nutností diskutovat nad technickými i ryze praktickými otázkami budoucí sítě a jejím fungování, se ta nutnost nějaké jednoduché síťové komunikace vynořovala více a více.
Na podzim roku 1971 se konečně svět změnil. Tedy aspoň svět Arpanetu. Za tuto změnu byl zodpovědný tichý, ovšem velmi šikovný inženýr Ray Tomlinson z firmy BBN. Už dříve pro její operační systéme Tenex napsal program na posílání zpráv mezi uživateli na jednom počítači. Ten ve skutečnosti sestával ze dvou aplikací – pomocí sndmsg jste vzkaz zaslali kolegovi a ten si jej vyzvedl prográmkem readmail. Cílem obou byla výměna textových zpráv mezi uživateli na počítači PDP-10, nikoliv na Arpanetu.
Před oním revolučním podzimem vytvořil Tomlinson jeden z prvních protokolů na přenos souborů, zvaný CPYNET. Celá komunita na tomto problému tehdy pracovala a výsledkem se stal prokotol FTP, nicméně Tomlinson si uvědomil, že by se jeho CPYNET mohl použít pro přenos textových zpráv. Využil tedy příležitosti, že má v laboratoři k dispozici dva PDP-10, jejichž standardním úkolem byla vzdálená správa Arpanetu.
Své aplikace modifikoval pro použití protokolu CPYNET, takže výsledem bylo poslání textového souboru z jednoho počítače na druhý s pomocí Arpanetu. Počítače sice stály hned vedle sebe, ale navzdory té kratičké cestě prvního mailu se jednalo o přelom. Vzhledem k tomu, že se jednalo o pouhé testování, šlo o náhodný shluk znaků, který dychtivému potomstvu zůstal nezachován.
Mezi těmito dvěma počítači PDP-10 byl poslán první email (Foto: zdroj www.computerhistory.org)
Později, při práci na finální specifikaci pro FTP, kohosi napadlo, že by vůbec nebylo špatné tento protokol uzpůsobit i pro přenos textových zpráv, protože co fungovalo s CPYNET, to musí pracovat i s FTP. No a výsledkem se stala specifikace pro email a dvojice upravených Tomlinsonových prográmků MAIL a MLFL. V roce 1975 celé úsilí završil John Vittal programem MSG, který se stal prvním mailovým klientem s integrovaným posíláním, čtením, odpovídáním a předáváním zpráv.
Dá se říci, že s výjimkou příloh a formátování textu uměla tato aplikace s mailem udělat v podstatě to samé, co její dnešní jednodušší následníci. MSG se stal suverénně nejpopulárnějším programem na síti, který inspiroval další na ostatních platformách. SámVittal si na něm přitom nejvíce cenil příkaz „Odpovědět“ (v originále „Answer“), který umožnil odpovědět na nějakou zprávu bez nutnosti naťukat mail adresáta a původní text. Dnes nám opět toto přijde tak automatické, až vůbec nepřemýšlíme nad tím, že na to někdo někdy musel přijít.
Tomlinosonovy patří i zásluha na (bezděčném) vynálezu symbolu internetového věku. Nějaký čas totiž při svých experimentech váhal, jaký znak použít pro jednoduché oddělení jména uživatele od jména počítače. Věděl, že musí zvolit něco, co za žádných okolností nemůže být součástí jména uživatele. Nakonec se rozhodl pro znak @, který operační systém Tenex příliš nevyužíval a tedy vcelku bezdůvodně zacláněl na klávesnici. Svou volbu vysvětloval i faktem, že tento znak se v angličtině čte jako „at“ a může tedy naznačovat, že dotyčný se nachází na nějaké adrese.
Volba znaku @, která nám dnes přijde jako ta největší samozřejmost, však stála na začátku rozštěpení rodící se síťové komunity. Zprvu se mezi nadšenci sáhodlouze diskutovalo, na které straně znaku by mělo být jméno uživatele a kde zbytek adresy, ovšem horší byl druhý problém. Jedna část komunity sice používala na počítačích řady PDP operační systém Tenex, ale jiní neméně významní měli nainstalován Multics, předchůdce Unixu.
Tomlinson netušil, že zde má @ velmi důležitou funkci „line kill“, tedy cosi jako ESCAPE u pozdějších systémů. Z tohoto důvodů to dnes tak slavná ikona měla v jistou dobu dost nahnuté a už už to vypadalo, že dojde ke změně. Těžko říci, jaký znak by ji nahradil, protože nic takového se nestalo. Zavináč je tu dodnes s námi a Tomlinsonovi už nikdo neupře fakt, že to byl on, kdo to celé spískal.
MsgGroup
Email se od svého zrodu stal velice populární a už v roce 1973 dokázal zajistit tři čtvrtiny přenosové kapacity sítě. Předtím byla síť primárně používána pro přenos souborů a připojování na vzdálené servery, ovšem od poloviny roku 1972 štafetu převzal email a oba předchozí způsoby využití téměř vytlačil. Email byl naprosto neplánovaným využitím sítě, něco takového nepředpokládala ani ARPA, ani BBN.
V ARPA se ale tento nový vynález setkal s nadšením, především Roberts jej využíval k co nejlepší správě sítě a řešení jejích problémů. Stephen Lukasik, tehdejší velký šéf ARPA, byl šokován, jak rychle Roberts dokázal zodpovídat jeho dotazy na nejrůznější témata. Až později zjistil trik, který Roberts používal. Sotva se vrátil od svého šéfa, rozeslal na všechny strany požadavek na řešení nejnovější série problémů. Na univerzitách se tyto hodily na hrb doktorandům, a poté se mohl obvykle během pár dnů Roberts pochlubit, že vše je jasné. Šlo vlastně o živoucího předchůdce dnešní Wikipedie.
V roce 1975 se zrodilo opět zcela nové využití sítě, tentokráte za pomocí emailu. Vznikla první mailová diskusní skupina MsgGroup, což je zkratka z Message Services Group. Ta vznikla díky Stevu Walkerovi, který v horkém červnu asi neměl moc co na práci, a tak jej napadla možnost vytvoření mailové komunity, která by „společně hledala to, co má být na emailové službě a protokolu povinnou součástí, doporučené či nežádoucí.
Měli jsme hodně experimentů se spoustou různých služeb, a tak bychom měli být schopni se sjednotit na nějaké finální verzi mailu....“ Jak každý vidí, první mailová skupina, tedy to, co dnes nazýváme pojmem sociální sítě, vznikla pouze za účelem vylepšování mailu, jelikož zrovna v té době zuřil boj o zavináč a o obsah hlaviček mailových zpráv. Nicméně, zakrátko se tento koncept uchytil, ovšem nejvíce se prosadil v oblasti, kde to opět nikdo z ARPY neočekával.
Diskusní skupiny nad problémy sítě v ARPě pochopitelně vítali. Vyvstal ovšem jiný problém. Vzhledem k tomu, že většina prvních uživatelů Arpanetu byli mladí muži, asi se nikdo nediví, že jejich společným nejoblíbenějším koníčkem bylo kromě počítačů i čtení sci-fi. Brzy proto vznikla diskusní skupina sf-Lovers, která se stala tou nejoblíbenější na síti a začala rychle spotřebovávat přenosovou kapacitu.
Vzhledem k tomu, že téma této skupiny nemělo s výzkumem a už vůbec ne vojenským mnoho společného, došlo na přímý zásah ARPA k jejímu pozastavení. Na síti díky tomu vypukla málem stávka, srovnatelná s dnešním hnutím za svobodu Internetu. Tehdejší pionýři nebyli zvyklí, že jim někdo něco zakazuje. Po několika měsících přesvědčování a argumentaci, že navzdory civilnímu tématu přináší tato diskusní skupina zajímavé zkušenosti se síťovým provozem a správou rozsáhlých seznamů zpráv byla skupina opět povolena. A tak se armádou sponzorovaná počítačová síť stala komunikačním a informačním nástrojem bez omezení.
Rychlost emailu šokovala, a to nejen komunikační společnosti, prozatím poklidně klimbající v pravěku, netušící, že se blíží jejich nejsilnější protivník. Dave Crocker (bratr Steva Crockera, autora konceptu RFC) se v půli sedmdesátých let rozhodl pro malý experiment. Jednoho dne v pět hodin odpoledne rozeslal 130 uživatelům mail a vyhodnocoval, za jak dlouho mu kdo odpoví. Statistiky odpovědí nazval „poněkud strašidelné“.
Sedm lidí mu odpovědělo během hodiny a půl. Během druhého dne měl na terminálu dalších 28 odpovědí. Zbytek dorazil o další den později. Nám to dnes, s jednoduchým přístupem k Internetu a mobilním připojením přijde pochopitelné, ale Crockera to šokovalo. V jeho světě znamenalo čtení mailu nutnost být v práci u terminálu (doma měl něco takového opravdu jen málokdo), nalogovaný na svůj síťový účet, o nutnosti manuální kontroly pošty nemluvě. Ta rychlost brala dech a ukazovala, že kromě kulturních aspektů bude i ona znamenat zrod nového věku.
Čím více lidí používalo Arpanet a email, tím více se různily názory a rostlo bohatství vzájemné informovanosti síťové komunity. Zatímco zbytek populace si musel vystačit jen se svou vlastní, izolovanou a občas nevelkou moudrostí, komunita dokázala tříbit své znalosti mnohem efektivněji. Například v roce 1977 došlo v USA k zajímavému pokusu o podvod, kdy jakási podezřelá firma Quasar Industries avizovala ve velké reklamní kampani vyvinutí domácího androidního robota, který vám doma uklidí, vypere, poseká trávník, umyje nádobí a ve volných chvílích bude děti učit francouzsky.
Pravda, u nás ve skeptické střední Evropě by něco takového asi nemělo moc šancí na úspěch, ale v tehdejší Americe se na takového robota třepala každá druhá domácnost. S pomocí Arpanetu ovšem nebyl pro skeptiky problém zjistit, že ani ty nejvyspělejší laboratoře umělé inteligence na MIT či Carnegie-Mellon by něco takového stvořit nesvedly. Komunita tak byla již od počátku ostražitá, podezřelého výrobce pozorovala při každé prezentaci, až konečně jeden z vědců odhalil nenápadné dálkové řízení „robota“ a senzace postupně splaskla.
Adventure
Email hrál velmi významnou roli i při zrodu jedné z nejslavnějších her historie, textovky Adventure. Ta měla svou inspiraci ve známé hře na hrdiny Dungeons and Dragons, které propadl i vývojářský tým Arpanetu a s ním i Will Crowther. Z počestného programátora se změnil ve Vilíka, šikovného zloděje, který s partou dobrodruhů hledá poklad v jeskyni. Měl k tomu blízko, neboť jeho žena Pat byla jednou z nejvýznamnějších jeskyňářek v USA a společně s kolegy se jí podařilo objevit jeden z nejdelších jeskyních systémů na světě.
V roce 1976 se ale rozvedli, načež Will stál před problémem, jak by mohl zabavit své dvě děti ve chvílích, kdy mu byly svěřeny. Vzpomněl si na své hraní na hrdiny a vytvořil počítačovou verzi zvanou Adventure. Celé mu to trvalo asi čtyři týdny a bývalým manželčiným objevem se velmi inspiroval (ačkoliv mapa herní jeskyně není s tou skutečnou identická). Jeho děti staré pět a sedm let si tu hru okamžitě zamilovaly a byly ochotny trávit u terminálu dlouhé hodiny při hledání pokladu. Crowther hru ukázal kolegům, ale problémy s rozvodem a tahanice o majetek mu znemožnily hru dokončit. Odešel z BBN a hra se začala nekontrolovaně šířit po síti.
Na Stanfordu si ji povšiml student Don Woods, začal ji hrát, velmi jej zaujala, ale vadil mu obrovský počet chyb a celková nedodělanost. Rád by hru upravil, jenže jak na to? Zdrojové kódy k dispozici neměl, ovšem hra zmiňovala pro něj neznámého Willa Crowthera jakožto autora.
Podnikl proto velké pátrání na síti, poslal maily na všechny strany, až se mu podařilo Crowthera nalézt v Xeroxu PARC. Zdrojové soubory byly předány, Woods přidal mnoho nového a ze hry se stala velká herní celebrita, která zrodila celý nový žánr a inspirovala například Robertu Williams ke tvorbě jejích dobrodružství. Tím, že byla napsána ve FORTRANu, bylo lehké ji přenášet na další a další platformy, přičemž zdrojový kód byl volně dostupný a hra proto často upravovaná. Woods i Crowther přitom pobízeli programátory, aby hru dále vylepšovali a s pomocí emailu konzultovali případné problémy.
Ten příběh se hrou Adventure ukázal, co všechno může přinést síť, propojení počítačů a komunikace emailem. Že je možné, aby se lidé, vzájemně se neznající, spojili na konkrétních projektech, vyměňovali si informace, hledali řešení problémů či prostě jen tak si pro radost povídali.
E-mail jako „sociální sítě“
Email stál tedy na začátku toho, co dnes nazýváme sociální sítě a co tak odvážně prorokoval Licklider. Na diskusních fórech neexistovala hierarchie, ta tam byla úcta mladších ke starším, studentů k profesorům, nováčků k zasloužilým celebritám. Podstatné bylo jediné – kvalita argumentů. Mail boural dříve jen těžko překročitelné hranice, i ten nejzapadlejší studentík mohl napsat vzkaz Robertsovi, ten si jej přečetl a obvykle i odpověděl. Samozřejmě, mluvíme o sedmdesátých létech, kdy přístup k Arpanetu mělo jen pár tisíc vysoce vzdělaných lidí, takže něco jako trolování diskusí či spam byly neznámé pojmy.
Postupně se tvořila elektronická komunikace plná kryptických zkratek a nezájmu o formu, tak jak ji známe dnes. Poslední výhoda verbální diskuse – schopnost rozpoznat závažné sdělení od žertu – byla překonána zrození známých smajlíků v roce 1982. K tomu došlo v jistém směru náhodou, neboť v jedné diskusi na Carnegie Mellon University kdosi zažertoval o kontaminaci rtutí na fakultě, což po rozpoznání vtipu vedlo Scotta Fahlmana k navržení smajlíků, aby se příště vážné odlišilo od nevážného. Email tedy stál za úspěchem Arpanetu a za touhou, aby něco takového mohlo být dostupné i jinde, než jen mezi vyvolenými. Díky tomu Arpanet nezůstal jen jedinou sítí, ale stal se inspirací pro mnohé další.
K tomu však bylo nutné svést dvě bitvy. Jednak se musel zrodit nový komunikační síťový protokol, aby se z jedné izolované sítě mohla stát síť sítí. Ten stávající, NCP, něčeho takového schopen nebyl. No a za druhé, což bolelo neméně, musely vzniknout i tyto levnější sítě „pro chudé“. O tom všem si postupně budeme vyprávět.