„Komunikovat s lidmi, když nemám výjimečně dobrý den, je pro mě fyzicky namáhavé,“ říká Petr Koubský, analytik a moderátor českých IT konferencí. TAG rozhovor.
Petr Koubský (@petrkou) se věnuje učení, moderování konferencí a publicistice. V roce 1990 spoluzakládal Softwarové noviny, později vydal dvě knihy o IT, je jedním ze zakladatelů iCollege.
<Československo>
Moje rodná země. Pocházím z Atlantidy jako celá moje generace, ale někdo to tak vnímá a někdo ne. Odmala jsem věděl, že ty národy nejsou zas tak podobné, jak by se mohlo zdát; hraniční čára, když to řeknu se snahou o dramatický efekt, procházela ložnicí mých rodičů. Ale právě kvůli těm rozdílům mi to připadalo dokonalé. Co jeden národ neměl, to si mohl vždy půjčit od druhého. Nadhled a lehkost se vyvážely na západ, přízemnost a praktičnost na východ, prospěch z toho měli všichni.
<Invex>
Dokud jsme neměli internet, měli jsme Invex — dočasnou, nesmírně intenzivní sociální síť, kde se celý obor sešel, předváděl se, pomlouval, přátelil, obchodoval, opíjel se a šu..., chci říct: smilnil — a kdeco dalšího. Mohli jste tam tváří v tvář potkat Billa Gatese, Michaela Della, Esther Dyson. Bohatýrské časy české informatiky, generačně nepřenositelné a nesdělitelné. Ale bez sentimentality — dnes je to lepší.
Je zajímavé, jak často se lidé živí tím, k čemu vlastně mají nejmenší předpoklady. Nějak je to přitahuje. Jako když je na sjezdovce jeden jediný strom a lyžař to do něj neomylně napálí. – Petr Koubský
<doba datová>
Digitálních dat přibývá exponenciálně. Postavili jsme na tom informační kampaň Doba datová pro společnost EMC. Srovnáváme tam přirozený růst dat s fantastickou kamerou, která už třináct miliard let, tedy od Velkého třesku, udělá každou vteřinu jeden obrázek. Ta kamera co do objemu dat nevyhnutelně prohraje, protože její přírůstek je jen lineární. Tohle všechno je pravda, jen jsme to maličko seřídili, aby se obě křivky protly letos... a ani to není žádný podvod, je to jen otázka rozlišení té kamery, počtu pixelů. Podstatné na tom celém je, že lidstvo produkuje neskutečné množství dat. Kam je uložíme? Jak v nich budeme hledat? Jak je přeměníme na užitečné znalosti? Pomohou nám, nebo uškodí? Tohle mě zajímá a baví. A živí, koneckonců. Jestli chcete v IT oboru dělat něco, co má dlouhou budoucnost a je to napínavé, dejte se na Big Data, data mining a NoSQL databáze.
<multitasking>
Neumím. Nedokážu ani krájet cibuli a poslouchat u toho rádio. Počítače a ženy to vlastně nedovedou taky, ale umějí to tak skvěle předstírat, že jim to věříme. Když něco funguje opravdu paralelně, pak to není jedna věc, ale dvě.
<Microsoft>
První počítačové éře dominovala IBM, druhé Microsoft. Dnes žijeme ve třetí, kterou ovládá čtveřice Amazon, Apple, Facebook a Google. Dějiny se zpravidla nevracejí, ale velký comeback Microsoftu by mě nepřekvapil. Ta firma v sobě má přímočarost podomního obchodníka — to vůbec nemyslím zle! — a zároveň skvělé technologické dovednosti. Není cool, nikdy nebyla a nejspíš nikdy nebude. Když ale chci spreadsheet, nestarám se, co je cool: chci Excel, protože je s velkým náskokem nejlepší.
<dlouhé vlasy>
Maturoval jsem na venkovském gymplu v roce 1979. Vedli jsme boj o každý centimetr účesu, ve škole nám to zakazovali, rodiče brblali... a pro nás to byl symbol svobody. A spříznění s kapelami, které jsme poslouchali: Uriah Heep, Led Zeppelin, Deep Purple, Cream. Formanův film Hair se tady v kinech nedával, viděl jsem ho až o pár let později v Praze v nějakém filmovém klubu a tou dobou jsem už nosil předpisový účes, jelikož jsem si jako všichni vysokoškoláci jeden den v týdnu musel hrát na vojenskou službu. A pak trochu zestárnete a začne vám záležet na jiných věcech.
Dlouhé vlasy (Shutterstock)
<moderování, introverti a trapno>
Je zajímavé, jak často se lidé živí tím, k čemu vlastně mají nejmenší předpoklady. Nějak je to přitahuje. Jako když je na sjezdovce jeden jediný strom a lyžař to do něj neomylně napálí, ač má kolem spoustu místa. Jsem těžký introvert, komunikovat s lidmi, když nemám výjimečně dobrý den, je pro mě fyzicky namáhavé — a přesto trávím spoustu času tím, že moderuju konference, přednáším a učím. Funguje to díky tomu, že na pódiu ze mě všechno spadne. Jsem v tu chvíli v roli, před publikem, a je mi dobře a baví mě to. Řev líčidel a vůně davu! Pak je konec, začne volná zábava a zas na mě dopadne společenská fobie a klopím oči. Já s tím žít dovedu, ale jak to působí při pohledu zvenčí, to nevím.
<humanitní × technické obory>
Chtěl jsem studovat filozofickou fakultu, jazyky nebo historii, ale místo toho jsem nedobrovolně absolvoval chemickou školu. Tak to tehdy chodilo. Nelituju, protože jsem se tam dostal k počítačům a ty mi změnily život. Taky jsem při té příležitosti pochopil, že humanitní a technické obory jsou stejně hodnotné a kdo z jednoho břehu ohrnuje nos na druhým, ten je vůl. Nejdůležitější vědecké obory dneška jsou podle mne „měkká“ sociologie, „tvrdá“ molekulární biologie a „mezilehlá“ kognitivní věda. Mix z obou břehů.
<přímo × oklikou>
Jak kdy. Bez kompromisů se žít nedá. Ale čím dál tím častěji přímo, okliky mě už hrozně unavují. Nebo jste to mysleli nějak víc doslova?
<korupce>
Dovedu odolat čemukoli kromě pokušení, řekl Oscar Wilde (a žil podle toho). Korupčníky opovrhujeme bez přemýšlení, reflexivně, a je to tak správné. Jenže většina z nás na jejich místě nebyla a nikdy nebude, takže se nám to snadno mluví. Téma pokušení patří k velkým dramatům lidské duše, případně i těla. Dokud nepodlehnete. Pak už to bývá přízemní a vždy trapně stejné.
<jazz>
Ano, kdykoli. A ať je dobře slyšet basa.
<svoboda>
Poslední dobou mě hodně zajímá otázka svobodné vůle. Ateističtí filozofové, třeba Sam Harris, říkají, že nic takového neexistuje. Svět je podle nich plně deterministický a lidé jako jeho součást také. Takový názor je v rozporu s intuicí a s naší každodenní zkušeností, jenže každodenní zkušenost není ve vědě žádný velký argument. A v rozporu s intuicí je celá kvantová fyzika, velká část kosmologie i takové celkem nevinná matematická hříčka jako Banach-Tarského paradox. Argumentace zdravým rozumem je naivní, obzvlášť když ten zdravý rozum denně tvrdě netrénujeme.
<rezavé ruské vlaky>
Před časem jsem si vymyslel takový popis Prahy, města, kde „rezavé ruské vlaky sviští hluboko pod barokními portály ze stanice Leninova na nádraží Perdido“. Z větší části to už není pravda. Leninova se jmenuje příhodněji, soupravy z Mytišči se odebraly do Věčného Depa. Nádraží Perdido máme pořád, ale není a nebylo na áčku, takže z bývalé Leninovy nedosvištíte, musíte přestupovat. Baroko prozatím trvá.
Rezavý ruský vlak (Shutterstock)
<Švejk>
Švejk je jednak geniální kniha, jednak nesympatická postava. Hodně lidí si myslí, že to je naopak: že Haškův text je jen taková sbírka hospodských historek, zato Josef Švejk je personifikací lepších stránek českého národa. Hašek ovšem byl nejen vrstevník Franze Kafky, ale jeho rovnocenný literární spoluhráč a jestli si někdo myslí, že jsou Osudy dobrého vojáka realistický román, pak si musíme velmi vážně promluvit o tom, co to realismus. Pomůcka: odmyslete si Ladovy ilustrace (jestli to dokážete, není to snadné) a dojem bude jiný.
<alkohol>
Tak určitě...
<básně>
Almužnu zbojníkovi cest!
Zlé oko v oko zákeřníku!
A dýku na vrahovu dýku!
— Mimo stav milosti má duše jest! —
V postpubertě jsem básničky psal, to je jako spalničky, chytne to kdekoho a odezní bez velkých následků. Dnes je čtu. Možná špatně. Co chtěl Tristan Corbière říct tímhle čtyřverším, to opravdu nevím, ale pěkné to je, že? A pokračuje to takhle:
Já jsem ten blázen z Pampeluny,
bojím se smíchu lstivé Luny
pod černým flórem závoje...
Vždyť, hrůzo! pod poklopem všechno je!
Buď to vezmete, jak to leží a běží, nebo si s tím můžete lámat hlavu celý život. Dávám přednost pocitům před analýzou.
<konec civilizace>
Dvě nejslavnější literární dystopie, dva velmi odlišné mýty o zániku civilizace, napsali Huxley a Orwell. Do roku 1989 jsme žili podle Orwella a nestálo to za nic, nebyly žiletky, minulost se přepisovala na běžícím pásu a čekalo se, kdy zeměkoule bouchne. Pak to chvíli vypadalo, že pravdu měl Huxley a jeho Báječný nový svět, mozky vypatlané konzumem a rekreačními drogami uprostřed bezduché hojnosti. Dnes bych řekl, že se spletli oba. Popsali nestabilní společnosti, které se dřív rozpadnou, než stihnou zničit svět. Ta naše se zatím drží proto, že se dokáže měnit, přizpůsobovat. Konec naší civilizace a její proměna v něco jiného nebude zlom, ale plynulý proces, který už ostatně probíhá.
Další TAG rohovory
Všechny rozhovory najdete zde na jedné hromadě.
