V roce 1984 se zrodila platforma, která v jistém smyslu doposud existuje. Dnešní potomci ale už nemají se svými dýchavičnými předchůdci mnoho společného.
Popisovat zrození Macintoshe? Zase? Ten příběh je tak notoricky známý a sám jsem už o něm jinde vyprávěl, že opět jej opakovat mi přijde – jak by řekli staří Řekové – jako nosit sovy do Athén. Šlo o projekt, který původně měl za úkol vytvořit lacinou osmibitovou kompaktní náhradu Apple II.
Jeff Raskin, jeho původní otec, o tom napsal detailní specifikace. Moc hezká práce. Opravdu moc. Úplně zbytečná – té původní představě nakonec nic neodpovídalo. Poté, co jej z čela týmu odstranil Steve Jobs, bylo všechno jinak. A výsledek? Místo laciného osmibitového počítače pro každého se vyvinul mladší bratříček Lisy, který svou sestřičku zcela bezostyšně vytuneloval.
Jeff Raskin předvádějící model svého dalšího počítače Canon Car (zdroj: Wikipedia, CC BY 2.5, Perteghella)
Steve Jobs si v následujících letech slízal veškerou smetanu mediální slávy, přímo se jí zahltil. Vytvořil kolem sebe aureolu geniálního tvůrce, kterému Macintosh tak nějak vyskočil z jeho hlavy, asi jako Pallas Athéna ze stejného orgánu mocného Dia. V plné zbroji, to je nutné dodat.
Steve Jobs na (prvním) vrcholu slávy (zdroj: www.folklore.org, CC 1.0)
Je pochopitelným nesmyslem Jobse podceňovat a upírat mu důležitost, protože bez něj by Macintosh nevznikl, případně by se nestal takovou legendou. Na druhé straně je faktem, že leccos na Macintoshi vůbec nebylo tak dokonalé a originální, jak se nadšenci snažili tvrdit. Okenní systém byl od Xeroxu, ačkoliv byli jeho autoři na podobná srovnání velmi alergičtí a argumentovali, že z Xeroxu si vzali pouze inspiraci. No jo, ale ve chvíli, když víte, že něco existuje, tak se ten nápad rozvíjí mnohem lépe. Tvůrci však měli pravdu – ve skutečnosti nevytunelovali Xerox, ale už zmíněnou Lisu.
Vytunelovaná Lisa (zdroj: Wikimedia, CC BY 2.0, Tomislav Medak)
Aby se mohlo lépe tunelovat, byl v Macovi místo původního MC6809 použit MC68000, stejný procesor, na jakém šlapala Lisa. Ten měl oproti dříve jmenovanému navíc nejen jednu nulu, ale šlo o skvělou novou výkonnou generaci, kterou kdyby použilo IBM ve svém PC, tak by svět byl asi úplně jiný. Kromě toho bylo za zády Jobse rozhodnuto, že se místo původně plánované 5 ¼‘‘ jednotky použije nové šikovné dílo Sony.
Bohužel, některé věci Jobsovi za zády propašovat nešly. Ačkoliv se autor hardwaru Macintoshe (Burrel Smith) hodně snažil, aby udělal Macintosh aspoň nějak rozšiřitelný (navrhoval zasadit paměťové čipy do patic, aby se daly vyměnit za větší kapacitu, a chtěl mít v počítači diagnostický slot, do kterého by se s trochou dobré vůle dala zastrčit nějaká ta karta), Jobs všechny tyto návrhy vetoval a raději se věnoval tomu, čemu rozuměl – designu. Ano, skříň Maca je skutečně poznamenaná jeho rukou (ačkoliv ani tu ve skutečnosti nevytvořil).
Hlavní tvůrci Macintoshe (zdroj: www.folklore.org, CC 1.0)
Suma sumárum – Macintosh byl produktem „pirátského“ týmu, kde hlavní zásluha Steva Jobse byl dozor, aby se dosáhlo potřebné elegance, a především, aby management firmy tento projekt nezatrhl, dokud to šlo. Protože zatímco o rok starší Lisa stála hezkých deset tisíc babek, tak Macintosh jste si pořídili za čtvrtinu. Oba počítače stejné firmy si tudíž konkurovaly navzájem, což je případ v dějinách informatiky poněkud unikátní.
V týmu vládla evidentně dobrá atmosféra (zdroj: www.folklore.org, CC 1.0)
Steve Jobs se povrchně zajímal pouze o kabát operačního systému, zatímco vnitřní architektura jej nezajímala. Systém se tudíž nedal považovat za kvalitní dílo. Vypadal hezky a dobře se s ním pracovalo. Na první pohled. Pod kapotou se jednalo o překonanou jednoúlohovou architekturu, bez jakékoliv ochrany paměti, s poddimenzováním mnoha systémových struktur, což stěžovalo další vývoj, se zastaralým diskovým souborovým systémem.
Macintosh 128k (zdroj: wikia.nocookie.net)
Systém byl sice umístěn v paměti ROM, ale pouze částečně. Proto byl nejspokojenější, když jste měli systémovou disketu neustále v mechanice, čímž uživatele nepřímo nutil k zakoupení jednotky druhé, protože neustálé prohazovaní disket každého brzy přestalo bavit. Zatímco jiné platformy se s tímto problémem dokázaly poprat a byly schopny solidně fungovat jen s jednou jednotkou, u Macintoshe toto neplatilo.
Ukázka rozhraní Macintoshe - zde Pagemaker
Je to velmi paradoxní, ale dokud stál v čele týmu Steve Jobs, nevymanil se Macintosh z bludného kruhu stagnace. Ve skutečnosti totiž na trhu neuspěl. Po prvním návalu zájemců, kterým se Steve Jobs rád pochlubil při představování Apple IIc, už další čísla k nějakým velkohubým prohlášením nevedla. Macintosh se moc dobře neprodával, protože byl drahý, nerozšiřitelný, hrozně omezený a na původním modelu se 128kB RAM se v podstatě nedalo rozumně pracovat. Nehledě na málo známý fakt, že byl ve srovnání s tehdejšími IBM PC docela pomalý – režie, kterou si vzala obsluha grafického systému, znamenala obětování značné části výkonu počítače hrátkám s okýnky, což se na pár let stalo velmi používaným argumentem proti okenním systémům.
Největší noční můra uživatelů Macintoshe (zdroj: cdn.cultofmac.com)
