Ten, kdo postavil první cenově dostupný komerční mikropočítač, nebyl žádným velkým fandou této techniky. Vlastně ani nechtěl být inženýrem. Jeho největším snem (který si na stará kolena splnil) bylo lékařství. Paradoxní – za první komerčně úspěšný počítač v podstatě vděčíme lékaři. Jmenoval se Ed Roberts.
Hodně přelomových vynálezů se na světě objevila díky podobné souhře okolností. Také za vznikem prvního komerčně dostupného mikropočítače stojí zajímavá shoda náhod.
Za vším hledej ženu
Ed Roberts se narodil 13. září 1941 v rodině opraváře domácích spotřebičů. V jeho rodině nikdy nikdo nestudoval vysokou školu, takže ve chvíli, kdy nastoupil na University of Miami, byl prvním. Jak se později ukázalo, na prvenství měl nos.
Už na střední škole se zajímal o elektrotechniku, dokonce si postavil malý reléový počítač. Jenže chtěl být doktorem. Na univerzitě mu ale poradili, aby si udělal kurz elektrotechniky, než se pustí do té medicíny. Jenomže Ed podlehl hormonům a během studií se oženil se stejně starou Joan Clarkovou. A kdyby jenom to. Ta brzy po svatbě otěhotněla a Roberts musel ukončit studia a poohlédnout se po nějaké práci, aby zajistil rodinu.
Manželství to bylo velmi plodné, neboť se v něm postupně narodilo pět synů a jedna dcera, přičemž mezi narozením prvního a posledního dítěte uplynulo hezkých dvacet let. Ale Roberts kromě plození dětí musel dělat i poněkud nudnější věci – vydělávat. A pokud možno dokončit aspoň nějaké vzdělání.
Udělal to jediné, co chudým ale nadaným zbývalo – přihlásil se do programu armádního letectva, které bylo ochotno jeho studia platit, pochopitelně za příslib několikaleté služby. Nejprve studoval kryptografii a několik let se jí i živil, inženýrský titul získal až v roce 1968 na Oklahomské univerzitě. Poté pracoval v divizi vývoje laserů ve zbrojní laboratoři v Albuquerque. Zde se seznámil s kolegou a dlouholetým kamarádem Forrestem Mimsem.
Od modelů raket k MITS
Mims se stejně jako Roberts zajímal o modely raket. To byla tehdy taková móda a nelze se tomu vůbec divit. Program Apollo čekal jeho vrchol, takže se spousta dospělých chlapů se zbláznila do raketek, s nimiž dnes znudíte šestiletého kluka. Mims byl dokonce i členem místního raketového klubu a v září napsal článek o sestavení malého udělátka, které umožňovalo snadno pozorovat raketu při nočním startu.
Ed Roberts
vynálezce, inženýr samouk a později lékař, který vytvořil první komerčně úspěšný osobní mikropočítač Altair
- narození: 13. září 1941
- úmrtí: 1. dubna 2010
- původ: Florida, USA
Mims a Roberts měli dojem, že by se na nějakém takovémto a podobných produktech dalo vydělat, a tak společně s dalšími kolegy z laboratoře Robertem Zallerem a Stanem Caglem zkusili založit firmu. Jak ji pojmenovat? Sám Roberts byl pro Reliance Engineering, naštěstí Mims trval na něčem, co by znělo podobně jako nejslavnější technická univerzita – MIT. No, a tak vznikla MITS (Micro Instrumentation and Telemetry Systems).
Nejednalo se o žádnou mamutí společnost. Naopak. Úřadovali v Robertsově vile, přičemž porady se konaly v ložnici, zatímco vývoj a výroba probíhaly v garáži. Kde pak vlastně bydlela Robertsova rodina, to zdroje bohužel neříkají, možná se střídali na směny.
Úplně prvním produktem byl zmíněný „hitech“ produkt – blikač. Malá destička s tranzistory, která se vejde do raketky a periodicky bliká světelnou diodou. Dnes si to sestavíte z kterékoliv elektronické stavebnice pro malé kluky.
V roce 1970 navázala firma spolupráci s časopisem Popular Electronics, pro který připravila prototyp přístroje, používající novátorským způsobem diody LED pro komunikaci – za $15 jste si od MITS mohli zakoupit součástky na přístroj přenášející hlas na vzdálenost několik desítek metrů. Prototyp se dostal na titulní stranu v listopadovém čísle v roce 1970.
Spása v kalkulačkách
Firma ale nevydělávala. Bylo třeba přijít s něčím jiným. Mims firmu opustil a Ed Roberts odkoupil podíly ostatních partnerů, jelikož jej napadl mnohem lepší prodejní artikl. Elektronická kalkulačka! To byl tehdy neskutečný prodejní hit.
Je třeba si v tomto kontextu připomenout, že do této doby existovaly kalkulačky pouze mechanické, případně později elektromechanické. Ty byly náročné na přesnost výroby, byly těžké a hlučné. Ty první poháněla klika, kterou jste museli během výpočtu točit, ty druhé pak elektromotor. Většina z nich umožňovala rychlé sčítání (proto se také nazývaly sčítačky), pokročilejší konstrukce zvládly násobení, což ovšem trvalo o něco déle.
Kalkulačky se staly hitem. MITS postupně zdokonalovala své modely (zdroj: MITS)
Dělení pak představovalo problém. Některé typy vyžadovaly od obsluhy různé ruční zásahy během výpočtu, jiné prováděly dělení sice automaticky, ale neskutečně pomalu. Na dělení větších čísel jste si počkaly i desítky sekund. Kalkulačka přitom rachotila a vydávala mechanické rázy, cloumající celým stolem. Nelze se proto divit oblibě logaritmického pravítka, s nímž se pracovalo mnohem rychleji.
Nový elektronický koncept kalkulačky se v té době stal neskutečně populární. Konečně se ji podařilo nejen zmenšit, takže už se vešla na desku pracovního stolu, a ta ani nemusela připomínat letiště, ale šikovní technici dokázali rozšířit její funkčnost a zajistit jednoduché ovládání.
Zavedení výrobci elektroniky při vývoji kalkulaček trošku zaspali, takže se na tento zcela nový trh vrhly malé firmy, jako třeba MITS. Nebo Commodore.
Zadupáni velikány
MITS započala s vývojem kalkulaček v roce 1971, kdy představila MITS 816, první stavebnici elektronické kalkulačky v USA. I tento výrobek se ocitl na titulní stránce zmíněného časopisu, opět v listopadovém čísle.
Kalkulačky byly obrovským hitem, firma dosáhla statisícového obratu a jejích 110 zaměstnanců pracovalo na dvě směny, aby obrovskou poptávku dokázala nasytit. Několik dalších let úspěšně vyráběla lepší a lepší modely, ale na trhu pochopitelně nebyla sama. Prosperující odvětví lákalo další větší i menší firmy, takže se výsledkem stala brutální cenová válka, kde MITS neměla šanci uspět.
Největší dýkou do zad bylo rozhodnutí Texas Instruments, že místo pouhého prodeje potřebných čipů výrobcům bude tento gigant kalkulačky vyrábět sám. Došlo to tak daleko, že zatímco MITS prodávala stavebnici kalkulačky za $35, podobný typ se stejnými funkcemi jste si mohli koupit v obyčejném obchodě za $29. Sestavený, pochopitelně. Ed Roberts se musel s tou trpkou situací vypořádat. Co vyrábět dál? V létě 1974 se firma potácela jen tak tak nad bankrotem.
Jak stvořil svůj mikropočítač
Ed Roberts byl snílek a některé sny si ve svém životě prostě chtěl splnit stůj co stůj. Jeho sen o lékařském diplomu byl momentálně „on hold“, ale jak si ještě řekneme, rozhodně na něj nerezignoval. Další z jeho snů bylo sestavení nějakého malého elektronického mikropočítače. Ten nápad v něm dřímal od doby, kdy se v laboratoři setkal s minipočítačem HP 9100.
Inspirace: minipočítač, či spíše pokročilí kalkulačka HP 9100 (foto: HPmuseum)
Jako dobrý inženýr sledoval pokroky na tomto poli a neunikly mu jak první čipy od Intelu, tak první pokusy ostatních výrobců. Roberts nebyl prvním, kdo se s pomocí mikroprocesorů pokusil sestavit počítač. Předběhli ho jiní, ale nikomu se nepodařilo prorazit. Soupeři si za mozek svých strojů zvolili nevyhovující procesor i8008 a často šlo o nepraktické stavebnice bez slotů pro další expanzi systému.
Roberts na mikropočítači pracoval od léta roku 1974. Ve stejném čase technický redaktor časopisu Popular Electronics Les Solomon přemýšlel, co by tak mohl dát na titulní stranu velmi oblíbeného lednového čísla. V létě roku 1974 totiž vyšel u konkurenčního časopisu článek o stavebnici počítače Mark 8 a Solomon potřeboval něco podobného. Ne podobného – lepšího. Když se o Robertsově práci dozvěděl, dohodl se s ním a Roberts dostal za úkol pro lednové číslo postavit funkční a použitelný mikropočítač, založený na čipu i8080. O jiném se v té době ani neuvažovalo, protože čip od Intelu byl zárukou kvality a výkonu.
Příběh ztraceného počítače
Jednoho večera zavolal Roberts Mimsovi a poprosil jej, aby se zastavil, že mu svůj nový počítač chce ukázat. Mims si vzal kolo a dojel těch pár bloků k sídlu MITS. Zde mu Roberts pyšně předvedl plechovou krabici s přepínači a diodami a vysvětlil poněkud šokovanému návštěvníkovi, že právě tato krabice vzbudí mezi počítačovými nadšenci velké pozdvižení. Pak se zeptal na to hlavní, co jej trápilo.
„Kolik myslíš, že jich prodáme?“
Mims věděl, že MITS dokázala i svých nejlepších výtvorů prodávat pouhé stovky kusů. No a ta prapodivná věc na stole rozhodně nevypadala, jako to nejlepší.
„Maximálně pár stovek,“ odtušil.
Roberts na počítači celkem pochopitelně hodlal vydělat. Jenže samotný i8080 se tehdy prodával za $360 a vyráběl se jen v minimálním množství. Roberts ale dokázat vyjednat skvělou smlouvu, neboť za jednotlivý čip zaplatil jen $75, neboť se spokojil s kusy sice funkčně bezchybnými, ale zatíženými nějakou kosmetickou vadou. Musel jich ovšem odebrat minimálně tisícovku.
Cítil, že s cenou počítačové stavebnice je nutné se vejít do čtyř stovek, takže aby se mu celá ta „sranda“ aspoň trošku vyplatila, musel udat dvě stovky počítačů. Firma byla zcela na dně, s obrovskými dluhy a pouhou dvacítkou zaměstnanců. Byla to poslední možnost, hra vabank.
Od článku v časopise si sliboval reklamu zdarma, protože časopis se mohl pochlubit téměř půl milionem čtenářů. To by v tom byl čert, aby to nefungovalo! Byl posléze dokonce ještě odvážnější a očekával i čtyři stovky prodaných kusů.
Roberts ve svém prvním prototypu nic moc velkého nevymýšlel, naopak, byl velmi konzervativní. Propojil několik desek s podpůrnými obvody a procesorem, zabudoval je i s mnoha propojovacími kabely do modré plechové bedýnky s černým čelním panelem, plným přepínačů. V říjnu 1974 jej odeslal zásilkovou službou do redakce časopisu v New Yorku. Ale u dopravce se zrovna stávkovalo a nastala katastrofa. Prototyp se ztratil a zavřely se nad ním vody zapomnění. Co teď?
Les Solomon se rozhodl riskovat. Jedeme dál, článek vyjde a Roberts holt musí postavit nový prototyp! Bylo ovšem jasné, že do uzávěrky časopisu se nic dokončit nestihne. Solomon proto zariskoval téměř neuvěřitelně. Velkolepý článek byl dokončen jen na základě popisu MITS, jak bude nový počítač fungovat a z čeho se bude sestávat, až bude hotový.
Fotografie ukazovaly jen prázdnou bednu s předním panelem plným přepínačů a diod. Je paradoxní, že ta bedna byla nakonec z původního návrhu to jediné, co zůstalo. Detailnější fotky vnitřku počítače byly pořízeny v MITS před odesláním prototypu a je velkým štěstím počítačových dějin, že už neměly být platné.
Co s prázdnou krabicí? Dáme tam sběrnici
Roberts se znovu pustil společně s Bill Yatesem do díla a rozhodl se počítač značně vylepšit. Původní prototyp sestával z několika separátních desek, propojených kabely, což bylo značně nespolehlivé. I z tohoto důvodu také Roberts zvolil velkou krabici, aby se mu do ní ta šílená skládačka vůbec vešla.
Pozdější prezentace nového počítače v květnu 1975 (foto: MITS, volné dílo)
Na druhý pokus si ale už vystačil jen s jednou základní deskou. V krabici najednou bylo spousta místa. Šla by použít mnohem menší – jenže to nešlo! Na úvodní fotku pro časopis byla k dispozici právě ta velká varianta, počítač nemohl být dodáván v jiné. Nešlo by to volné místo nějak rozumně využít?
A tak Roberts navrhl počítačovou sběrnici, později zvanou S-100 (protože měla sto konektorů), která se v následujících letech stala standardem mezi mikropočítači. Přitom je nutné zdůraznit, že byla navržená naprosto nevhodně, pořadí jednotlivých konektorů bylo „střeleno od boku“. Kvůli tomu se vedle sebe nacházely konektory napájení, což hrozilo zkratem.
Nicméně, právě tato sběrnice stála za úspěchem. Počítač byl najednou rozšiřitelný. Je velmi pravděpodobné, že pokud možnost rozšíření nenabízel, stal by se podobnou slepou uličkou, jako nadšenecké projekty před ním. Byl by totiž k ničemu.
Počítač měl v základní sestavě celkem čtyři volné sloty pro rozšiřující karty a díky tomu se z hračičky pro nadšence mohl stát použitelným systémem. A tak – a v tom je opravdový paradox – díky stávce dopravce a ztraceném balíčku se počítačoví nadšenci dočkali mnohem lepšího počítače, než bylo původně plánováno.
Bude se jmenovat Altair!
Zbývalo už jenom jediné. Vymyslet jméno. Roberts byl příliš zaměstnán počítačem a na podobné maličkosti prostě neměl čas. V MITS se proto spokojili s PE-8 (což znamenalo Popular Electronics 8-bit). To ale Solomon nemohl akceptovat. Kde ale přijít na něco lepšího? Dle legendy (mnohdy zpochybňované) se zeptal své dcery, vášnivé fanoušky Star Treku, jak v kosmické lodi Enterprise nazývají počítač. Odpověděla mu, že „počítač“, což mu moc nepomohlo. Pak jej ale upozornila, že v dalším díle letí ke hvězdě zvané Altair. Dokonalé jméno!
To je on. Altair 8800. Původní kryt byl plechový, ten nový průhledný u muzejního exponátu nám ale dává možnost nahlédnout dovnitř. Ve slotech jsou umístěny karty jednotlivých modulů pamětí a řadičů, úplně napravo je základní deska s procesorem Intel 8080. Pod počítačem je ještě jedna „bedna“ s modulem mechaniky (foto: Michael Holley, veřejné dílo)
Na počátku roku 1975, v lednovém čísle časopisu, tedy vyšel nadšený článek o novém mikropočítači. Tedy, abychom byli přesnější, o nové stavebnici mikropočítače. Až v textu bylo zmíněno, že počítač lze zakoupit i zkompletovaný. To bylo velmi důležité, neboť sestavit si Altair, to totiž vůbec nebylo nic jednoduchého. Altair byl popisován vzletnými slovy a zmíněna byla i řada dalších, tehdy pouze plánovaných, rozšiřujících karet.
Na MITS, očekávající jen pár objednávek, se snesla neskutečná smršť a do února byla dosažena tisícovka. Byl to pro MITS trošičku problém, protože v této době nebyl vývoj Altairu, respektive jeho nové verze, dokončen, Roberts stále ještě ladil a doplňoval svůj návrh.
MITS pochopitelně vůbec nebyla připravena na nějakou sériovou výrobu. Posléze, když se Altair začal prodávat, tak výroba probíhala na koleně, žádná robotická linka s automatickým pájením. Všechno hezky ručně. Do srpna bylo vyrobeno 5000 počítačů.
A k čemu je to vlastně dobré?
Altair se stal obrovským úspěchem navzdory své naprosté neužitečnosti. V základní konfiguraci jste s ním prostě nic neudělali. Měl 256 bytů velkou paměť, nešel připojit k monitoru ani tiskárně, neměl klávesnici, ani neuměl nahrávat program z kazet či disket. Program jste do něj zadávali pomocí přepínačů na předním panelu, no a pomocí tam zabudovaných diod jste zjišťovali i výsledky jeho běhu.
Nabídka z roku 1975. Počítač Altair v setu s kartami a Basicem (foto: MITS, volné dílo)
Jeho jedinou výhodou byl rozšiřující slot S-100, díky němuž se dal učinit použitelným. V onom jitřním čase mikropočítačů však tato výhoda byla pouze zdánlivá – ještě jaksi neexistovalo nic, co by se do něj dalo zastrčit. To se ale začalo rychle měnit.
Už v průběhu 1975 se na trhu objevilo několik karet pro Altair, a to nejen od mateřské MITS, ale i od dalších garážových firmiček, který se na tuto první platformy specializovaly. Objevily se karty na rozšíření paměti, připojení klávesnice či magnetofonu a dokonce i připojení monitoru. Ke svému počítači nabídl Roberts i Basic, za jehož vývojem stáli nějací dva studenti Gates a Allen, kteří si říkal Micro-soft. Revoluce začala.
Altair na trhu nezůstal dlouho sám. Už koncem roku 1975 se objevil jeho první klon, no a poté i další počítače, ať už kompatibilní, jako třeba SOL-20, nebo založené na mikroprocesoru 6800 od firmy SWTPC.
Roberts kromě toho udělal zásadně chybné obchodní rozhodnutí – prodejci jeho počítačů nesměli nabízet produkty žádné jiné platformy. Prostě, takový Apple Store, ale v podmínkách poloviny sedmdesátých let a s produkty na poněkud jiném levelu. Byl to požadavek zcela sebevražedný.
Pochopitelně se pokoušel svou platformu dále rozvíjet, přišel s mnoha rozšířeními i 8‘‘ diskovým systémem od firmy Pretec, ale pomalu postupně zjišťoval, že navzdory prvotnímu milionovému úspěchu prostě nebude schopen se svou malou firmou konkurovat gigantům.
Za úspěch je vděčný i Bill Gates
Ed Roberts byl z řízení společnosti unaven a nové trendy mu jistě neušly. A tak se koncem roku 1976 rozhodl MITS prodat právě firmě Pretec. MITS byla na vrcholu, takže jeho podíl činil asi tři miliony dolarů. Za tyto hezké peníze si splnil své sny. Koupil si velkou farmu a v roce 1982 nastoupil na lékařský obor Mercer Univerzity, kde byl v roce 1986 (tedy ve svých 45 letech) promován. Zřídil si na americkém venkově malou ordinaci, kde poté léta působil.
Spokojený Ed Roberts. Splnil si sen, stal se lékařem.
Těžko říci, zda mu to přineslo štěstí. Rodinné asi ne – rozvedl se v roce 1988 a poté se ještě dvakrát oženil. V roce 2010 onemocněl zápalem plic, kterému v pouhých 68 létech podlehl.
Pár dní před smrtí jej navštívil někdo, od koho bychom to rozhodně nečekali. Asi to nečekal ani Roberts. Muselo jej překvapit, když se u jeho lůžka znenadání objevil Bill Gates. Zakladatel Microsoftu nezapomněl, že za úspěch své firmy vděčí tomu, že mu kdysi právě Ed Roberts dal šanci a podepsal s ním smlouvu na tvorbu Basicu pro Altair. Byl to Roberts a jeho stroj, který nastartoval mikropočítačovou revoluci.
Přečtěte si o dalších osobnostech počítačové historie:
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium