Na počátku 70. let už byly základy americké sítě hotové, lidé se však často ptali, k čemu to sakra vlastně celé je? Náladu měla změnit počítačová konference ICCC v roce 1972.
Na počátku 70. let musela ARPA začít výrazně šetřit, americké vládě se stále více prodražovalo tažení ve Vietnamu a na další projekty docházely zdroje. Arpanet měl sice zelenou, i jeho tvůrci si však museli utahovat opasky a hledat úspornější řešení.
Stále více inženýrů z ostatních a zdaleka ne tak dobře financovaných projektů se tedy začalo přirozeně ptát, k čemu to celé vlastně sakra je?
Sledujte s námi několikadílný příběh o zrodu stařičkého Arpanetu, který se stal později základem a jádrem moderního internetu. V předchozích kapitolách jste si mohli přečíst, jak se Arpanet stavěl, dnes přijde řada na jeho propagaci v odborné a krajně nedůvěřivé veřejnosti.
Levnější a modernější
Jak postavit síť levněji? Frank Heart si s tím dlouho lámal hlavu. Možností se nenabízelo mnoho, telefonní společnosti, které natahovaly kabely a spravovaly spojení, totiž těžily ze svého silného postavení a rozhodně z něho nehodlaly slevit. Správa sítě spadala pod firmu BBN a byla drahá. Ovšem šetřit na sobě samých? To se Heartovi pochopitelně moc nezamlouvalo.
Jako nejlepší se jevilo nahrazení základního minipočítače Honeywell 516 jeho bráškou 316. Ten postrádal robustnost, požadovanou armádou, nicméně Frank Heart usoudil, že tato není zapotřebí. Přeci jen, tehdy se v USA na školách tolik nestřílelo, takže armádní minipočítač byl z tohoto pohledu příliš velkým luxusem.
Honeywell 316 (Foto: computerhistory.org)
Tým vývojářů se ale nespokojil s pouhým nahrazením minipočítače, chtěl celý návrh také značně vylepšit. Původní IMP totiž umožňoval připojení jen čtyř počítačů a nebylo k němu možné přímo zapojit terminál. S počtem připojených počítačů se zatím nic moc dělat nedalo, ovšem Heart se svým týmem dokázal zabojovat a výsledkem se stal alespoň Terminal IMP, zvaný TIP, který umožnil práci až s 63 terminály, pomocí kterých jste mohli surfovat po síti. Prozatím jste se museli spokojit s Telnetem, pomocí kterého, jak už bylo řečeno, jste se z terminálu mohli připojit na jakýkoliv jiný počítač na síti a zde vykonávat nějakou bohulibou činnost.
Frank Heart dospěl v této souvislosti k závěru, že práce na dalších protokolech by se měl zúčastnit i jeho tým, a proto jmenoval jednoho ze svých inženýrů jako svého zástupce v Network Working Group. Po dokončení finální verze protokolu pro Telnet se skupina vrhla na protokol FTP, tedy „file transfer protokol“, sloužící pro nahrávání a stahování souborů na síti. Tato činnost byla považována hned po telnetu za druhou nejzásadnější, aby síť měla vůbec nějaký smysl. První verze byla navržena už v roce 1971 jako dokument RFC 114, vývoj protokolu ale pokračoval divoce dál. Současný protokol FTP je popsán v dokumentu RFC 959 z roku 1985.
TIP (Foto: computerhistory.org)
Nevyužívaná síť
První počítačová síť sice zrála jako to nejlepší víno, nicméně ji skoro nikdo nepoužíval. Nejzatíženější byla při experimentech Kleinrockova Network Measurement Center, kdy inženýři uměle generovali data a pozorovali jejich tok sítí. Otázka, kterou jsme zmínili v úvodu článku, se tedy zdála mnohem naléhavější, než by se mohlo zdát.
Ne snad, že by se o sít nikdo nezajímal. Podnikaly se první experimenty. Studenti na Harwardu například vytvořili program na simulaci přistávání letadla, přičemž grafický výstup byl zobrazen na MIT a výsledky poslány zpět sítí. Tento případ ověřil, že lze stvořit programy pracující na síti v reálném čase, které pružně využívají dostupné prostředky. Problém ovšem byl, že kromě těch několika vlaštovek se vlastně nic nedělo.
Struktura Arpanetu v roce 1973
Ano, Arpanet představoval úžasný nový vynález – pro ty odborníky a nadšence, zabývající se počítači a jejich komunikací. Pro všechny ostatní vědce z jiných oborů od robotiky, přes umělou inteligenci, po vývoj GUI znamenal Arpanet pouze obrovskou porci výdajů, které mohly být dle jejich názoru vynaložené mnohem efektivněji; v ideálním případě kdyby byly věnovány právě jim. Tato řevnivost vedla k tomu, že ačkoliv měly jednotlivé univerzity a výzkumné ústavy spoustu zajímavých zdrojů k mnoha oborům, nepřipojily je k Arpanetu.
První představení širší odborné veřejnosti
Manažer vývoje nové sítě Larry Roberts proto dospěl k závěru, že je třeba Arpanet představit široké akademické obci, aby měli všichni představu, co tato síť umí a k čemu všemu by ji bylo možné využívat. V říjnu 1972 se měla ve Washingtonu konat první konference o počítačové komunikaci (ICCC), což byla ideální příležitost k velké demonstraci Arpanetu v praxi. Roberts se domluvil s Bobem Kahnem, který chtěl opustit BBN a přejít pracovat přímo do ARPA, aby svůj odchod ještě pozdržel a zorganizoval onu první síťovou show.
Kahn si vzal na pomoc Ala Vezzu z MIT, neboť nedůvěřoval svým řečnickým a všeobecně „šoumenským“ schopnostem – byl přeci především vědcem, nikoliv bavičem. Nakonec dali dohromady skupinku osmi spolupracovníků a jali se vymýšlet, čím by tak mohli normální počítačově-nedeformované účastníky konference zaujmout.
Robert (Bob) Kahn
Prvotním nápadem bylo vytvoření nějaké hezké videoprezentace. Powerpoint v té době ještě neexistoval, pro prezentaci mělo tedy stačit klasické video. Vezza se nicméně postavil proti. Tvrdil, že jediné, co druhé opravdu přesvědčí, bude osobní zkušenost - možnost se na terminálu připojit k síti a vyzkoušet si, jak to celé funguje. Proti tomu existovala poměrně silná opozice, protože protokoly na Telnet a FTP nebyly ještě dostatečně odladěné a neexistovala s nimi větší zkušenost. Pravděpodobnost, že technika v tu nejméně vhodnou chvíli selže, každého děsila. Vezza si byl tohoto rizika vědom, ale tvrdil, že pokud se vše podaří, bude výsledek daleko přesvědčivější, než jen nějaký nemastný neslaný filmeček.
Další měsíce strávil Kahn, Vezza a další z týmu cestováním po USA a přesvědčováním každého i toho nejzapadlejšího výrobce terminálů a dalšího příslušenství, aby přivezl nějaký ten vzorek na prezentaci. O konektivitu do Hotelu Hilton, kde se mělo vše odehrát, se zase postarala dvojice padesátikilobitových linek. Tehdy to byla úctyhodná rychlost. Studenti na všech univerzitách připravovali všemožné ukázky a zajistili připojení dalších a dalších projektů k Arpanetu. Především se ale horečně pracovalo na vylepšování FTP a telnetu, protože čas se neúprosně krátil.
Roberts mohl být spokojen. Stalo se přesně to, co potřeboval – díky pevnému termínu konference pracovala celá komunita horečně na tom, aby vše nutné dokončila a dostatečně otestovala.
Ukázka na konferenci ICCC
V době konání konference měl Arpanet 29 uzlů a zemi křižovaly tři vysokorychlostní datové linky. V hlavním sále Hiltonu bylo nachystáno více než čtyřicet terminálů, pomocí kterých se zájemci mohli spojit s jakýmkoliv uzlem sítě. Každý terminál byl jiný, sál byl protkán stovkami kabelů a studenti spolu s výzkumníky připraveni k demonstracím.
Některé nám dnes přijdou až úsměvné. Například Jon Postel ukazoval zájemcům, jak se nalogovat na UCLA, stáhnout si soubor z Bostonu a vytisknout jej na tiskárně v sále Hiltonu ve Washingtonu. Dnes to každému přijde neskutečně primitivní a nikoho tím neoslní, ovšem tehdy s tím Postel zaujmul, především tedy faktem, že se nic nevytisklo. Stalo se něco jiného. Vedle tiskárny stála malá robotická želvička od tvůrců z MIT přichystaná k demonstraci, jak lze počítačem ovládat robota. Sotva Postel začal se svým tiskem, želvička ožila a pustila se do zmatených pohybů sem a tam, zatímco tiskárna dál zarytě zachovávala důstojnou nečinnost. Postel zkrátka dokument omylem „vytiskl“ na želvičce.
Protokol Telnet se okrajově používá dodnes třeba pro připojení ke specifickému hardwaru a pro přístup na některé stařičké BBS servery, jeho funkci ale ve většině případů už dávno převzal třeba protokol SSH. Telnet každopádně dobře poslouží jako ukázka toho, jak před desítkami let vypadalo grafické rozhraní internetu.
Spoluautor ethernetu a pozdější zakladatel společnosti 3Com, Bob Metcalfe, připravil brožurku, ve které vysvětlil, jak se na Arpanet nalogovat, jak si stáhnout soubor, něco zajímavého si přečíst či jak si zahrát jednoduché hry. Tuto svou knížečku rozdával zájemcům, kteří tak měli možnost vlastními prsty okusit, co dnes děláme každý den.
Dva z nich se nalogovali na počítač na univerzitě v Utahu a zatoužili vyzkoušet si primitivního předchůdce toho, co dnes nazýváme chat.
„Ahoj, kde jsi?“ napsal ten první.
„Já jsem ve Washingtonu.“
„Fakt? Já jsem taky ve Washingtonu. A kde jsi?“
„V Hiltonu.“
„Já jsem taky v Hiltonu!“
Poté zjistili, že navzdory svému přihlášení na druhý konec Ameriky sedí vedle sebe. Dnes nám něco takového přijde jen lehce úsměvné a krčíme rameny. Opravdu, těžko si představit, jak to působilo tehdy. Tehdy to totiž byl technický zázrak.
Stovky lidí si najednou mohly vyzkoušet, co to vlastně znamená pracovat s počítačovou sítí založenou na přepojování paketů. Manažeři, inženýři i technici z komunikačních firem měli možnost vidět, že nikoliv klasický analogový přenos, ale právě toto je budoucnost, která jednou celou komunikační technologii změní. Každý pochopil, že Paul Baran měl svého času pravdu a ono to skutečně funguje. Pro mnohé to bylo šokující, zvláště pro ty technicky zdatné, kteří se až doposud vzájemně ujišťovali, že něco tak převratného prostě fungovat nemůže. Sdílení zdrojů a vše, co dnes považujeme za samozřejmé, se během těch dvou říjnových dní zdálo neskutečně blízko.
Přestože první konference ICCC Arpanet nesporně proslavila, neznamenala ten zásadní zlom. Kdepak, jistou nedůvěru a nejistotu, zda Arpanet představuje něco opravdu užitečného, to se jedinou konferencí změnit nedalo. Pomoc přišla ze zcela nečekané strany. Autoři sítě plánovali mnoho různých využití, nicméně toto je ani ve snu nenapadlo. Program, který po mnoha experimentech provedl zásadní zlom, se sice jmenoval úplně jinak, nicméně tuto technologii, která změnila svět a znamenala konečně zásadní úspěch, dnes zná každý a považuje ji za samozřejmou. Email.
