Možná jste si toho všimli také. Když instalujete Windows nebo se třeba registrujete na nové webové službě, dříve či později jste požádáni, abyste klepli na tlačítko pod enormně dlouhým shlukem písmen a číslic.
Už jste někdy četli Terms of Service?
Ten shluk znaků má mnoho názvů; zpravidla TOS (Terms of Service), licenční ujednání, podmínky služby, smlouva a tak dále, no a co je nejdůležitější, naprosto nikdo to nečte.
Licenční ujednání před instalací Javy pro vývojáře. Nejspíše je v životě nečetl ani jeden, přestože před stažením musel každý zaškrtnout políčko „Accept Licence Agreement.“
Není se vlastně čemu divit, zpravidla se totiž jedná o několikatisícový hutný text plný právních obratů a ke všemu se až na drobné odchylky pořád opakuje. Zatímco někteří výrobci softwaru nám to usnadní a tlačítko „Souhlasím“ je velké a můžete na něj klepnout hned, jak se něco podobného zobrazí na vašem nebohém monitoru, jiní s poněkud zvráceným smyslem pro humor povolí klik na potvrzovací tlačítko teprve v okamžiku, kdy myší posunete nekonečnou nudli textu až k jeho konci, jako by to snad znamenalo, že jste těch deset normostran opravdu četli.
Zalekli jste se podmínek Javy? No dobrá, toto je licenční ujednání Microsoftu. Pokud používáte Windows, Office aj., tak jste to museli před instalací číst a odsouhlasit. A jelikož tento software používají stovky milionů uživatelů, četl to prakticky každý z nás. Že?
Jenže… Jenže jsou to přesně tyto podmínky, ve kterých je pak schovaný onen ďábel, kterého média tu a tam a spíše náhodně objevují a komunita surfařů se pak diví, co všechno o nás sbírá ta a tamta služba, co odesílají Windows kamsi do ústředí aj., přestože se vším do posledního puntíku všichni souhlasili, protože onen stisk tlačítka není nic jiného než vědomý podpis smlouvy.
Průzkum potvrdil, že podmínky vůbec nikdo nečte
Výzkumníci Jonathan Obar a Anne Oeldorf-Hirschová loni provedli experiment, který toto vše potvrdil. Spustili totiž speciální webovou stránku, která imitovala novou sociální síť NameDrop. Stovky jejich studentů se pak registrovaly, přičemž pouhá čtvrtina věnovala podmínkám služby alespoň nějakou pozornost. No a toho, že se v bodě 2.3.1 píše, že podpisem souhlasí s tím, že Obarovi a Oeldorf-Hirschové předají své první dítě, si už nevšiml skoro nikdo.
Falešný web NameDrop, v jehož podmínkách se psalo, že každý nový uživatel předá majitelům své první dítě. Všiml si toho samozřejmě málokdo.
Kdo za tuto situaci může? Rozhodně nelze vinit koncové surfaře, ale spíše systém jako takový. Na to se už roky snaží upozornit webová stránka The Biggest Lie on the Web, která se věnuje tomu, jak by takové podmínky měly vypadat v praxi. Onou největší lží na webu je totiž podle autorů právě to, že čteme podobná právní ustanovení. Klepnutím na potvrzovací tlačítko totiž oficiálně říkáme: „Jasně, právě jsem levou zadní přelouskal těch 10 000 znaků a pětačtyřicet paragrafů a se vším souhlasím.“
První texty je třeba zlidštit, standardizovat a nahradit grafickými symboly
Web biggestlie.com proto navrhuje několik základních cest, jak vše zjednodušit. Prvním krokem by mělo být zlidštění textů. To se už dnes mnohdy děje a snaží se o to třeba Google, který v několika posledních letech své podmínky pod tlakem odborné veřejnosti opravdu zlidštil a zkrátil. Ruku na srdce, ani tak to nikdo nebude číst, kdyby k tomu ale přeci jen došlo, zjistíte, že to je opravdu jen pár odstavečků bez právního newspeaku.
Obecné podmínky služeb Googlu. Stále to jsou čtyři strany textu, ale po vlně kritiky je mnohem srozumitelnější než dříve. Stejně je ale nikdo nečte.
Druhou z možných cest je nahrazení textu grafickými symboly a standardizování jejich významů. Texty by se tedy mohly inspirovat třeba projektem Creative Commons a jeho licencemi, u kterých každý s minimem úsilí pochopí, co která z nich znamená. Pokouší se o to třeba web CommonTerms, který navrhuje sadu několika ikon, kdy každá z nich hravě nahradí hutný odstavec textu.
Co kdyby podmínky služby vypadaly takto?
S předchozím souvisí standardizace samotných podmínek opět po vzoru zmíněných licencí. Namísto tisíců a tisíců různých licenčních úprav by služba používala podmínky podobně jako licence GNU/GPL, opět CC aj. Takže když na web umístím fotografii pod licencí CC-BY-SA, znamená to, že ji může každý použít, ale musí uvést autora (BY – Attribution) a odvozené dílo sdílet dál pod stejnou licencí (SA – ShareAlike).
Popularita autorských licencí Creative Commons má své opodstatnění – jsou to licence pro normální lidi, takže vedle hutného textu nabízejí i toto zkrácené uživatelské rozhraní, ve kterém se každý vyzná, a on yzmíněné zkratky jako třeba CC-BY-SA.
U podmínek by mohl fungovat stejný model, kdy autor nejprve ve formuláři nastaví, jaké moduly mají podmínky obsahovat (třeba: data jsou stále váš majetek, musí vám být více než 18 let, dáváte nám licenci k tomu, abychom vaše data mohli upravovat atp.), načež smluvní generátor vyplivne výsledek třeba ve formě grafických symbolů a odkazem na standardizovaný a srozumitelný text celé licence.
Jenže ono to asi vůbec nikoho nezajímá
Iniciativa The Biggest Lie on the Web tedy vypadá chvályhodně a slibuje určitou právní revoluci, jenže to má jeden háček. Je bohužel stejně atraktivní jako podmínky služeb samotné, které si bere na paškál, přestože je totiž na webu už dlouhých pět let, málokdo si tento problém uvědomuje a i anketu na úvodní stránce za ty roky vyplnilo pouhých pět tisíc návštěvníků.
Pouze 5 000 přiznání, že nikdo nečte podmínky? To je málo.
A tak se prozatím zdá pravděpodobnější, že i nadále budeme jen tupě hledat to tlačítko „Souhlasím,“ abychom co nejrychleji přeskočili tu nejnudnější část každé instalace a registrace, i když je v mnoha ohledech ta nejdůležitější.
