Ve stínu Macintoshe byl v roce 1984 Applem představen i jiný malý, kompaktní a přitom rozšiřitelný počítač, který stačilo připojit k televizi a mohli jste pracovat.
V roce 1984 byl představen Macintosh a veřejnost uchvátil jeho grafický operační systém. Pravda, nejednalo se o zas tak absolutní novinku, ti znalí věděli své, ovšem pro počítačově méně znalé byl Macintosh zcela přelomovou událostí. Ve firmě Apple pak zvažovali, jak naložit s osmibitovou generací Apple II. Té v této době již táhlo na sedmý rok, no a na mikropočítačovém trhu patřila tudíž k seniorům.
Apple II s dvojicí disketových jednotek a monitorem (zdroj: wikipedia)
Má smysl pokračovat? A pokud ano, jak? Tyto diskuse probíhaly měsíce a léta před uvedením Macintoshe a výsledkem bylo jednoznačné ano. Apple se ale na tu už zastarávající technologii pokusil podívat z jiného úhlu a výsledkem se stal nejkompaktnější z počítačů této rodiny.
Historie zrození Apple II už byla probírána do všech možných detailů a ponořit se do ní opětovně je zbytečné (pro zájemce uvádím odkaz na svůj vlastní text zde). Co ale následovalo pak? Vždyť Apple II se vyráběl až do počátku devadesátých let... Co vedlo k dalším a dalším inovacím? A jak vznikal nejmenší z těchto počítačů?
Firma Apple se svůj první úspěšný počítač pokoušela inovovat. Postupně zastarával a nepředstavoval vrchol technologie, ale stále byl oblíbený pro svou rozšiřitelnost a solidní softwarovou základnu. Pro Apple pak znamenal stabilní zdroj příjmů, ze kterého bylo možné platit vývoj a, jak ukázala historie, i průšvihy. Po Apple II Plus z roku 1979 měla totiž firma smůlu, jelikož žádný z dvou následných počítačů nezaznamenal úspěch. Pokus o průnik na pole firemních strojů skončil pro Apple III katastroficky a pošramocenou pověst firmy jen trošku vylepšila Apple Lisa. Té nikdo neupíral její kvality, ale stačil pohled na cenovku a každý chápe, že na něco takového měl jen velmi bohatý uživatel.
Apple III...to nevyšlo (zdroj: Wikipedia)
Trh s Apple II v těchto létech ani zdaleka neskomíral. Podle zcela původních předpokladů se nic takového konat nemělo – v Applu předpokládali, že s příchodem nových strojů se zájem o přežitou platformu vytratí. Uživatelé však i nadále oceňovali mnohé výhody a cenovou dostupnost. Objevilo se spousta rozšiřujících karet od interface pro disketovou jednotku, rozšíření paměti, přes modemy, rozhraní pro připojení tiskáren, kartu pro zobrazení 80 znaků na řádku a leccos dalšího.
Objevily si dokonce i první klony. Z původně sice šikovně navrženého, ovšem jinak celkem omezeného počítače se stal solidně použitelný stroj. Celá platforma se během těchto let stabilizovala a tvůrcům počítače bylo proto celkem jasné, co vlastně uživatelé chtějí. V lednu 1983 proto spatřil světlo světa Apple IIe.
Jeden z mnoha Apple II klonů, jehož název dokazuje smysl pro humor jeho autorů (zdroj: http://kibmcz.ca)
Apple IIe ve zjednodušeném pohledu znamenal integraci několika chytrých karet do základní sestavy, takže uživatel už nebyl nucen si vše pracně skládat a utrácet celkem slušný balík peněz, ale už v základu dostal solidně vybavený počítač. Skutečnost samozřejmě byla mnohem složitější – inženýři v Applu sice věděli, čeho chtějí dosáhnout, ovšem snažili se při tvorbě a vylepšování nového počítače zachovat maximální kompatibilitu s existujícím hardwarem i softwarem.
Ovšem aby se dosáhlo funkce starších karet na novém hardwaru (a stejně tak i softwarové kompatibility), muselo se na věc jít chytře a nový integrovaný hardware byl v principu namapován na sloty, kde byly u předchozích počítačů takové rozšiřující karty obvykle umísťovány. A tak například pro zobrazení jemné grafiky s 80 znaky na řádek bylo potřeba rozšířit paměť z integrovaných 64kB pomocí expanzní karty ve slotu 0, ovšem tato karta byla elektronicky namapována na slot 3, aby fungoval starší software, podporující předchozí podobné karty a umísťované právě do tohoto slotu.
Pohled na sloty skryté uvnitř starší verze Apple II
Původní Apple II měl osm slotů, některé z karet fungovaly jen v přesně daných slotech, zatímco jiné byly tolerantnější. Toto vše pochopitelně vytvářelo spoustu možností zapojení a konstruktérům nezbylo, než nakoupit alespoň ty nejdůležitější karty a zkoušet optimální konfiguraci, kdy jich bude fungovat maximum. Někdy přitom museli použít drobné triky, protože například velmi důležitá Microsoft Z-80 Softcard (která díky integrovanému procesoru Z80 umožňovala spouštět na Apple II operační systém CP/M) odmítala pracovat, dokud nebylo nepatrně pozměněno časování celého stroje.
Ačkoliv Steve Jobs nechápal, proč by měl mít počítač tolik slotů, uživatelé je využili (zdroj: http://www.filfre.net/)
Apple zredukoval počet použitých integrovaných obvodů z nějakých 120 na výsledných 31, což se samozřejmě podepsalo na nižší ceně, menším zahřívání a celkově vyšší spolehlivosti počítače.
Přibyl konektor pro připojení joysticku, ale uživatelé se nedočkali ani integrovaného řadiče disketové jednotky, ani sériového či paralelního portu. To vše se realizovalo pomocí rozšiřujících karet, které se v případě selhání snadněji opravovaly a umožňovaly variabilně si nastavit konfiguraci dle potřeby uživatele, jako ve světe IBM PC. Nicméně, fakt, že řadič disketové jednotky nebyl integrován, je poněkud zvláštní, protože v této době už se Apple II s magnetofonem prakticky neužíval a Apple měl už vyvinutý jediný integrovaný čip IWM, který integroval logiku, realizovanou wozniakovým interfacem, do jediného kousku křemíku.
Vnitřek Apple IIe - zjednodušení je oproti předchozímu obrázku evidentní (zdroj: http://hp.smugmug.com)
Kromě hardwaru se muselo značně zapracovat na firmwaru počítače, protože měl mít novější, rozšířenou klávesnici, obsahující kurzorové šipky, dvě tlačítka s nakousnutým jablkem a umožňující psát malými písmeny. Firmware toto vše musel podporovat, stejně tak bylo nutné integrovat podporu pro rozšířenou paměť a novou grafiku.
