Každý ví, že jeden z nejzásadnějších hybatelů mikropočítačové revoluce – John von Neumann – je maďarského původu. Neplatí to jen o něm, jsou tu i další, například tvůrce Microsoft Wordu Charles Simonyi. Už ale není tolik známo, že se v této středoevropské zemi narodil i třetí z velkých šéfů Intelu. Člověk, bez nějž by Intel rozhodně nebyl tou globální, dominantní a úspěšnou firmou, jakou je dnes. Navzdory svému anglicky znějícímu jménu byl i Andy Grove původem Maďar.
András Gróf v útrapách války
Budoucí velký šéf Intelu se narodil v Budapešti v roce 1936. Pokud chceme být s ohledem na jeho původ úplně přesní, tak sice pocházel z Maďarska, ale národností byl Žid. V době druhé světové války to nebylo zrovna výhrou, pokud jste tedy neměli to štěstí být v Maďarsku, které dlouhou dobu odolávalo německému nátlaku pro konečné řešení.
Andrew Stephen Grove
Byznysmen, inženýr, průkopník polovodičového průmyslu a dlouholetý šéf společnosti Intel.
- narození: 2. září 1936
- úmrtí: 21. března 2016
- původ: Budapešť, Maďarsko
Ve čtyřech letech onemocněl spálou, tehdy velice vážnou nemocí. Šest týdnů strávil v nemocnici, následovalo devítiměsíční domácí léčení. Přežil, ale s doživotně špatným sluchem.
Když mu bylo osm, tak se konečně splnil Hitlerovi jeho sen, nacisté ovládli Maďarsko a okamžitě začali s odsunem 430 000 Židů do koncentračních táborů. Maria Gróf, Andrásova matka, však dokázala pomocí šikovného přesouvání se mezi úkryty na venkově a v Budapešti smyčce SS uniknout. Neobešlo se to bez nesmírného napětí, které ten malý kluk musel prožít. Jeho otec byl mezitím nasazen na nucené práce v rámci maďarského expedičního sboru v Rusku. Za bitvy o Stalingrad byla část maďarské armády obklíčena a jeho otec se stal nezvěstným.
Maria Gróf se svým synem mezitím přežívala, jak jen to šlo, skrývala svůj židovský původ s pomocí falešného průkazu na jiné jméno. András měl přísně zakázáno komukoliv jen špitnout o svém původu, dokonce navštěvoval hodiny katechismu. Musel si dávat dokonce i pozor na WC, aby nikdo nespatřil jeho obřezání.
Ani když byla za nesmírných obětí dobyta (či osvobozena, jak je libo) Budapešť, tak ani poté vše neskončilo. Maria jako mnohé jiné mladé ženy neunikla znásilnění a jen těžce se protloukala zničenou zemí.
Andrew Grove na snímku z roku 1997 (CC BY-SA 2.0)
Poté, v září 1945, začaly do ruin Budapešti přijíždět první vlaky s propuštěnými maďarskými válečnými zajatci. Každý den chodila Maria Gróf se svým synem na nádraží a vyhlížela mezi tisíci otrhanci svého muže, otce svého syna, který si na něj již nepamatoval. Jak mezi nimi toho pravého najít? Maria doufala v zázrak a v tajnou zbraň – brzy po svatbě vyrobil George Gróf pro sebe i svou ženu dvě malé píšťalky. Když se ztratí, tak se snad pískáním dokáží najít.
Zní to neuvěřitelně, jako z filmu či z pohádky, ale právě díky onomu pískání dokázala mezi těmi desetitisíci Maria svého muže poznat. Bez toho by to nebylo možné – byl vychrtlý hladověním, nemocemi, příšerným zacházením. Zažil věci, o kterých nechtěl mluvit. Brutalitu Sovětů a především litevských strážných si lze jen těžko představit.
Místo novinařiny chemie
V poválečné obnově Maďarska se navzdory komunistickému postupnému převzetí moci rodině zprvu celkem dařilo. Otec získal slušně placené místo, András se ukázal být pilným studentem. Jenže brzy se vše mělo změnit.
S počátkem padesátých let přišly politické procesy, kdy jednou z obětí byl i Andrásův strýc. Samozřejmě, s děsivou komunistickou logikou to mělo vliv na širší rodinu – otce z práce vyhodili a András, který toužil být novinářem, a kterému vycházely první články, byl najednou v redakcích odmítán. Přesto jako žák vynikal, ačkoliv stále neměl nijak blízko k oboru, kde se nakonec proslavil. Ale učitelé věřili v jeho úspěch. Volenski, jeho učitel fyziky, o něm prohlásil: „Život je jako velké jezero. Všichni chlapci se na jedné straně ponoří do vody a začnou plavat, ovšem ne každý doplave na druhou stranu. Ale jeden z nich určitě. Gróf.“ András si toto přirovnání velice dobře zapamatoval a často jej opakoval.
Poté, co se ukázalo, že novinářem v komunismu být nemůže a nechce, chtěl se věnovat jinému oboru, který by byl méně ovlivňován ideologií. Rozhodl se pro chemii. A kromě toho, učil se angličtinu, což jej sice nebavilo, ale trvala na tom jeho matka. Maria Gróf jakoby snad opět viděla do budoucnosti. Právě znalost angličtiny byla tím nejdůležitějším, co si z Maďarska odnesl.
Útěk z Maďarska
Po Stalinově smrti se i v Maďarsku začal režim uvolňovat. Byli propuštěni političtí vězni, mezi nimi i Andrásův strýc. Premiant Adrás Gróf se chystal na studium univerzity, kde se chtěl věnovat přírodním vědám. Jenže byl tu háček. Byl přeci blízkým příbuzným „nepřítele lidu“. Amnestie neamnestie, jakmile máte štempl v papírech, nikoho detaily nezajímají. Naštěstí, i tehdy se v Maďarsku dalo leccos na černo, s uplácením a známostmi, zařídit. Adrásův třídní původ byl v kartotéce patřičně vylepšen a on mohl v roce 1955 nastoupit ke studiu.
Jenže hned příští rok byl pro Maďarsko zlomový. My máme svůj rok 68, Maďaři se pokoušeli osvobodit z bratrského sovětského sevření o dvanáct let dříve. Ze studentské demonstrace vypukla revoluce, kterou smetly tanky s rudou hvězdou, podporované dělostřelectvem. Studenti začali být zatýkáni tajnou policií. András, který se všeho aktivně zúčastnil, nevěděl, co dál. Zůstat a doufat, že není na nějakém seznamu? Nebo utéct? Rozhodla za něj teta Manci – „Musíš jít! A musíš jít hned!“
András se vydal na cestu se dvěma přáteli vlakem do městečka Szombathely, pár kilometrů od hranice s Rakouskem. Naučil se nazpaměť jména všech vesnic a jejich polohu na mapě, protože zapsat si něco takového, či mít takový kousek mapy, to byla při případné kontrole jasná pozvánka do kriminálu. Přechod hranice trval skupině dvě noci, ale podařilo se. Byl na svobodě.
Andy Gore později na svá léta v Maďarsku nikdy nechtěl vzpomínat. Rozhovořil se až jako starý pán, kdy na přímou otázku sdělil, že na mládí za války a za budování komunistických zítřků nevzpomíná rád. Na antisemitismu, napětí, nesnášenlivosti a nucení k víře v komunismus zkrátka není nic, co by si člověk rád připomínal. András Gróf Maďarsko i svou rodinu opustil v roce 1956 a už nikdy víc se do této středoevropské země nevrátil. Svou rodnou Budapešť, perlu Dunaje, dnes tak skvěle opravenou, již nespatřil.
